Do Humpolce přiletí Poletíme?

Už tento pátek 22. března se v Hellclubu v Humpolci uskuteční koncert kapely Poletíme?, která na Vysočině vystoupí v rámci jarní části Chce to tour! Kulturní magazín Zoom přináší s kapelou, která si vysloužila žánrové označení banjo punk nebo turbošansón, exkluzívní rozhovor.

Na otázky odpovídal frontman, hudebník a výtvarník Rudolf Brančovský, trumpetista Jáchym Hájek, pianista Ondřej Hájek, houslista Vojtěch Konečný, banjista Josef Zámečník, saxofonista Pavel Křižovenský, basák Vít Kraváček a bubeník Michal Jež.

Jak vlastně vznikl název Poletíme?
Rudolf:
Děkuji za tuto otázku, bohužel musím konstatovat, že zůstane tajemstvím. Stejně tak proč je za názvem kapely otazník.

Na jaké hudbě jste vyrůstali? Která vás dnes provází v autě při cestách na koncerty?
Michal Jež:
Já jsem byl odmalička vychováván všelijakou hudbou. Tatínek je profi muzikant, takže mě vodil například s sebou na operu do orchestru, kde zrovna hrál. Nebo jsme si doma pouštěli, co měli rodiče rádi, toho bylo hodně… Pokud mi něco opravdu utkvělo v hlavě už od dětství, tak je to kapela Buty. Jejich tvorba mě provází celý můj hudební život a inspiruje mě neustále.
Jáchym Hájek: Vyrůstali jsme s bráchou hlavně na jazzu, k čemuž nás nasměroval táta, který má velmi kvalitní hudební vkus. V pubertě se paleta žánrů rozšířila, za všechny dobrý kapely jmenuju Buty a Vltavu.
Ondřej Hájek: Střídavě na klasice, jazzu a starých bluesmanech. No a pak jsme objevili Stouny, Jimiho Hendrixe, Zappu, já pak Johna Cage, Edgara Varése a tu méně populární část autorů 20. století (smích).
Josef Zámečník: Většinou rock. Úplný začátky Nirvana, Red Hot Chili Peppers, Lynyrd Skynyrd. Z tuzemských sem nejvíc miloval Horkýže Slíže a Vypsanou Fixu. Později AC/DC, Tool, Rolling Stones, Eric Clapton. No bylo toho strašně moc…
Vít Kraváček: Nasával jsem všechno jako houba (po všech stránkách, hehe). Od bigboše postupně k jazzu a zpět. Na rozdíl od našeho Vojty mě trochu minul cimbálovej folklór, to se snažím dohnat a baví mě to. Na Malé Hané jsme frčeli spíš na dechovce.
Pavol Křižovenský: Red Hot Chili Peppers, Rage Against The Machine, Skunk Anansie, John Coltrane, Vltava nebo Buty.

Podle čeho jste si vybrali své hudební nástroje, ovlivnil vás třeba nějaký hudební idol? Jste samouci nebo máte hudební vzdělání?
Michal Jež:
Bubny mě provázejí už od dětství díky rodině. Táta kdysi za mlada bubnoval, několik mých bratranců hrálo také na bubny. Za nimi jsem jako dítě často jezdil a občas mě nechávali vlézt si za bicí, ale to jsem byl ještě hodně malý a spíš jsem kolem sebe jen tak plácal, než že bych hrál.V každém případě si vzpomínám, že se mi jako dvanáctiletému klukovi moc líbilo, jak bubnuje tátův kolega z orchestru, Standa Pliska. A tak mě k němu táta přihlásil na hodiny. Díky Standovi jsem dostal skvělou všeobecnou přípravu a posléze byl poslán na konzervatoř.
Jáchym Hájek: Když mi bylo asi tak šest let, tak mě absolutně uchvátil koncert kubánskýho trumpeťáka Lazara Cruze. Od tý doby jsem měl jasno, tak mě naši několik let poté dali do lidušky.
Ondřej Hájek: Podle naší maminky a tatínka, v šesti letech člověk ještě moc idolů nemá. Pomohla babička, která hrála na varhany a pořídila mi první piano. Chodil jsem na ZUŠ, na klavír a varhany. Z těch světových jmen mě napadá Chick Corea, Keith Jarett, Brad Mehldau, v poslední době zejména Bill Laurance.
Josef Zámečník: Pocházím z hudební rodiny, takže moje první hudební kroky určili rodiče tím, že mě přihlásili na ZUŠku na klavír. Myslím, že sem tam něco absolvoval, takže asi nějaké hudební vzdělání mám. Jenže pak se ale ke mě dostala deska od Vypsané Fixy Brutální všechno a od toho okamžiku jsem prostě věděl, že musím hrát v nějaké kapele a jezdit koncerty. Myslím, že mi bylo čtrnáct a s kámošem Václavem jsme založili moji úplně první kapelu Vokousaný nechty, kde už jsem mlátil do kytary. Na té ZUŠce mě učil pan Petr Kobza, který mi dal první větší příležitost v místním big bandu, kde jsem se později seznámil s Michalem Ježem, se kterým v nerozlučném tandemu vyrůstáme dodnes. Když nám bylo asi dvacet, tak jsme založili kapelu Homoguru a zažívali první velký věci. No a přes swing a studentský funky jsem se dostal až k Poletíme? kde mě nástroj vybral Rudolf Brančovský s tím, že už na něj nemůže celý koncerty hrát. Takže v současné době je pro mě nástroj číslo jedna banjo.
Vít Kraváček: V pubertě se mi líbila basa, protože jsem mohl zůstat nenápadnej, dělat křoví a jistit to zezadu. Nejlepší basák je takovej, kterýho si ani nevšimneš, ale šlape to jak prase, chce se ti brutálně trsat, muzika jako celek najednou funguje, dává smysl. Idoly jako John Deacon, Richard Bona, Michale League, Paul McCartney. Mám jich spousty. Hlavně náš strejda Joska Mucha, to je naprostej profík, kterýho jsme zamlada mohli fascinovaně pozorovat zblízka, což byl pro nás úplnej vesmír, inspiroval všechny puberťácký muzikanty co se motali kolem.
Pavol Křižovenský: V dětství mi nástroj vybrali rodiče, následovala ZUŠ a částečně flétna na konzervatoři.

Vaše tvorba se často definuje slovy jako humor, nadsázka, nadhled – nemáte chuť se někdy “porochnit” v temnějších či vážnějších tématech?
Rudolf: Jsem přesvědčen, že za tím takzvaným humorem je vážnějších barev až až.

Stále ještě souhlasíte s označením turbošansón, není vám tato škatulka těsná či příliš limitující?
Rudolf: Turbošanson vznikl kvůli potřebě definovat náš styl, protože se mnoho lidí ptalo, co vlastně hrajeme. Teď už lidí ví, co se bude dít na koncertě. Takže ano, název je limitující.

Jste poměrně početná kapela, zvládáte být disciplinovaní, nebo jste ti, nad kterými musí manažer práskat bičem?
Michal Jež: Díky tomu, že je nás opravdu hodně, je jistá forma disciplíny nutná. Rozhodně na nás nikdo ale nemusí být přísný nebo tvrdý. Zdá se mi, že to funguje tak nějak automaticky u každého z nás. Každý zná svůj díl mravenčí práce.
Jáchym Hájek: Vidíš to, to mi připomíná že jsem mu zapomněl poslat jedno lejstro. On je ale zlatej člověk.
Josef Zámečník: Je nás fakt moc. Na koncerty nás jezdí dvěma autama dvanáct lidí. To už je menší firma. Ale myslím, že jsme poměrně hodní kluci a neděláme moc neplechu.
Ondřej Hájek: Nojo, manažer občas práská. Ale máme se rádi, i po těch 10 letech intenzivního koncertování, tak naštěstí většinu neshod rychle vyřešíme (smích).
Vít Kraváček: U podstatnejch věcí býváme občas i disciplinovaní, jinak jsme samozřejmě nekontrolovatelná punková smečka. Už to ovšem nějakou dobu děláme, takže víme co si pohlídat, k výraznějším failům většinou nedochází.
Pavol Křižovenský: Jsme občas disciplinovaní.

Máte jiné projekty či kapely, se kterými vystupujete?
Ondřej Hájek: Málo. Rádi hrajeme příležitostně s kamarády, většinou jazz, nebo klasickou hudbu.
Michal Jež: Poletíme? je pro mě priorita, takže to ostatní, čemu se věnuji, podléhá zbývajícímu času. Mé ostatní projekty jsou spíš ale jazzového rázu – kvintet, bigband, apod. Z těch poslední dobou aktivnějších projektů se hodí zmínit Tingltangl, což je uskupení hrající tvorbu především J. Šlitra.
Jáchym Hájek: Jednu malou kapelu, která hraje asi tak jednou do roka.
Josef Zámečník: V současnosti ani moc ne. Výjimečně hraju v některém brněnském divadle.
Vít Kraváček: Semaforáckej revival Tingltangl, partyband Dvěpůlky, divadlo (zejména Provázek), studiovej projekt Nantokanaru, což je pro změnu tvrdší muzika, občas nějakej záskok. Víš jak, muzika je jenom jedna. Nebo dvě, dobrá a špatná? Nevím, ale člověk je jenom jeden. Nemůže se rozkrájet. Nebo jo?
Pavol Křižovenský: WunderBarBand, Flamenco Element

Rudolfe, prý jste se nedávno odstěhoval na vesnici, splnilo to vaše očekávání?
Rudolf: Naprosto.

Režii aktuální videoklipu Pojď se mnou, jste poprvé v kapelní historii svěřili do cizích rukou, spolupracovali jste s režisérkou a herečkou Barborou Polákovou a Jiřím Zemanem. Klip jste natáčeli v mnoha lokacích, jak jste je vybírali?
Rudolf: Společně s režiséry Bárou Polákovou a Jiřím Zemanem jsme se sešli v hospodě a udělali hromadný brainstorming, kdy oni říkali záběry, které by v klipu měly být a my jsme pátrali ve svých hlavách a telefonovali, kdo z našich známých nám může půjčit vhodnou lokaci. Takže konečný výsledek je díky spolupráci spousty lidí, kteří do toho šli jen proto, že jsou jim Poletíme? sympatičtí a byli ochotní pro natáčení poskytnout svůj domov, čas a v jednom záběru i děti. Jsme jim za to nesmírně vděční, protože bez jejich dobré vůle by klip nevznikl.

Jednou z lokalit byl i slavkovský zámek, kde visí vaše obrazy, portréty Napoleona a Josefíny. Měl jste respekt před historickou předlohou? A chystáte teď výstavu?
Rudolf: Ano našel jsem si obrazy na internetu a to prosím zvlášť Josefínu, protože jsem nevěděl že nějakou měl. Výstavy nějaké plánuji, pro zájemce by bylo asi nejjednodušší sledovat mě na facebooku. Tam se dozví veškeré podrobnosti hned jak budou aktuální. A co se respektu týče – myslím, že by mě Napoleon za takový portrét nechal okamžitě popravit.

Jaký je váš nejbizarnější kapelní či koncertní zážitek?
Michal Jež: Za dobu, kterou bubnuju v Poletíme?, se toho stalo hrozně moc bizarního, zábavného, vtipného, bohužel, takové historky bych raději na světlo světa netahal.
Jáchym Hájek: Jednou se nějakej chlápek v půlce koncertu svlíkl úplně do naha, vyběhl ven z klubu, a už se nevrátil.
Ondřej Hájek: Za těch deset let se nasbíralo zážitků spousty, krásných, vtipných i bizarních – od hraní pro prázdné fotbalové hřiště po magickou atmosféru pětitisícového davu. Z těch vtipných mi vyvstává situace, kdy nám jistí fanoušci dlouze vykládali, jak jsme hrozně dobří a kolik pro ně znamenáme – ovšem po podpisu na tričko vyšlo najevo, že si nás spletli s jinou kapelou …
Vít Kraváček: Jednou jsme třeba hráli mysliveckej bál, nad bubeníkem na basketballovým koši byl na zhruba metrovým prkně jehličím vyskládanej nápis LOVU ZDAR. Visel na tenkým silonovým provázku a během třetího válu přestaly hrát bicí, bylo slyšet nadávání… Ta deska spadla bubenikovi rovnou na hlavu, tím se rána vytlumila a bubny se naštěstí nerozbily. Takže to dopadlo dobře. Od té doby tenhle bubeník hraje pomalejc. Heideggera vyměnil za čtení Čtyřlístku, takže mnohem víc zapadne mezi ostatní bubeníky. S bubeníkama je legrace.
Pavol Křižovenský: Propadnutí podiem během koncertu.

Určitě neminete letní festivaly, kam se letos chystáte?
Michal Jež: Na festivaly se už moc těším, těžko říct, který vyzdvihnout. Takový kapelní ráj je pro mě Vesnický hudební klub Václava Koubka, kde budeme letos 5. července. Tam se skáče od bicích rovnou do bazénu!
Jáchym Hájek: Festivalů hrajeme celou řadu, mrkněte na naše stránky, tam je to hezky všechno pohromadě. Nejvíc se ale těšíme do Chotěmic k Vaškovi Koubkovi. Tam je ráj na zemi.
Ondřej Hájek: Jojo, projedeme republiku křížem krážem, všechno bude včas na facebooku a webových stránkách. Já sám se těším na koncert v Brně na Špilberku, openair v Praze ve Žlutých Lázních a tradiční náštěvu u Václava Koubka v Chotěmicích.
Vít Kraváček: Je toho hodně. Jak vidno, nejvíc se každý léto těšíme k Vaškovi Koubkovi do Chotěmic, kde budeme už na začátku června, pak každej víkend někde. Letos se ukážeme i na Slovensku.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *